Normální

 

normalita: stav osoby, jedince, věci, situace nebo jiného jevu, v němž tento jev odpovídá té normě, z jejíhož hlediska je normalita posuzována

Nastal poslední den mého nedobrovolného flákání se.Zítra se dostavím na kontrolu, a pokud mi to zdravotní stav a doktor dovolí, budu mít po dlouhé době zase tréninkový týden.Myslím ale, že ani tenhle týden, tvořený povětšinou spánkem a meditací nemusím litovat.Ujasnil jsem si dost věcí ohledně tréninku a své další pohybové existence.Ale to není to o čem bych chtěl dnes psát.Úvaha, kterou vám chci teď předložit, je výsledkem dnešního hloubání (za vydatného přispění The Tool a Neurosis, které mi teď hrají) a týká se, jak už nadpis praví – normálnosti.

Za svou krátkou cestu po cestě parkouru jsem dost získal ale také, jak jsem si dnes uvědomil, dost ztratil.Nebudu se dlouze rozepisovat jak je parkour super, že je to pro mě nejlepší životní styl blablabla… Pravda je taková, že mnoho mi parkour dal právě tím, že jsem díky němu něco ztratil.Začínám přicházet na myšlenku že zákon zachování energie a hmoty platí pro vše, i myšlenky a činy.Musíte něco ztratit aby jste něco získali.Myslím, že ztrácím normálnost.Nepochopte mě ale špatně.Nechci říct že se stávám nějak výjimečným.Prostě začínám být nenormální.Stávám se součástí zvláštní skupiny lidí – traceurů.Traceuři nejsou výjimeční, jsou prostě nenormální.Kdo je traceur? Tedy z pohledu normálních lidí?

Traceur je člověk který většinou dělá něco nenormálního.Někdy běhá, skáče, léta nebo leze přes překážky.Jindy v největším vedru, mrazu, nebo dešti dělá kliky, do úmoru opakuje cvičení, bez ohledu na počasí.Traceur nepije, nekouří a vůbec nedělá jiné normální věci.Častokrát jí jídlo které by normální člověk nikdy nevzal do úst, leda by měl umřít hlady.Někteří traceuři jsou dokonce vegetariáni.Zatímco normální člověk sedí v hospodě nebo v parku, s cigaretou nebo vodní dýmkou či jinak pracuje na systematické devastaci svého těla, traceur trénuje, medituje nebo prožívá vzácné chvíle odpočinku.A nejhorší na tom všem je, že to dělá bez zjevného důvodu.Traceur nechce soutěžit, nepočítá s rychlým výdělkem ba ani častokrát neukazuje své schopnosti pokud to není nutné.Tréninkem se nemůže opít, “zhulit” a pak mlet bláboloviny a vůbec nijak jinak zaujmout opačné pohlaví.To je přístup, který není normální.Proč trénovat tak tvrdě když z toho nic nemám?

Mezi chvílí kdy jsem začal psát tenhle článek a mým začátkem s pravým tréninkem uběhl asi rok.Za tu dobu jsem si uvědomil proměnu kterou procházím a to, jak to ovlivňuje lidi okolo mě.Samotná proměna není nic super světoborného jak si možná někteří představují.Není to tak, že se jednou ráno probudíte a “víte”.Člověk se mění časem, po malých, nepozorovatelných kouscích.Prostě přirozeně.Ale bohužel, čím více se stáváte tím “prototypem traceura” jak jsem ho popsal výše, tím více pro to musíte obětovat.A nejde bohužel jen o tělesné oběti v podobě několika vyškvařených kilogramů sádla.Postupně jsem začal zjišťovat, že parkour si pro sebe vyhrazuje stále větší porce mého soustředění a mysli obecně.Je jako droga.Dává mi zapomenout na moje všední problémy, navozuje krásné i bolestivé stavy.A ničí moje sociální spojení.Po nějaké době užívání téhle “drogy” totiž pomalu přestanete chápat normální lidi, a oni přestanou chápat vás.Pokud budete takoví blázni jako já a začněte se těmhle normálním lidem svěřovat, jste vyřízení.Normální lidé nesnáší nenormální věci – bojí se jich.Tak jsem postupně ztratil většinu přátel.Dříve jsem to přisuzoval jiným vlivům, ale teď vím, že nebýt parkouru, měl bych se mnohem lépe než se mám teď.Měl bych mnoho věcí a ztratil bych jen jakési pomíjivé pocity.Navíc, i když z pohledu normálního člověka trénuji “tvrdě”, vím že proti šílenému nasazení jiných traceurů nebo dokonce zakladatelů jsem jen “pulec v moři”.

Posledních pár vět neznělo moc povzbudivě že?

“ale teď vím, že nebýt parkouru, měl bych se mnohem lépe než se mám teď.Měl bych mnoho věcí a ztratil bych jen jakési pomíjivé pocity”

Toto je pravda, ale jen z normálního pohledu.Parkour, naštěstí, z normálního pohledu nefunguje.Jak jsem říkal, je jako droga.Jak jednou okusíte, chcete stále víc a víc.Až na to že je to droga s obráceným účinkem.Časem se z vás nestává troska, nýbrž rostete a nemůžete se předávkovat.

A nakonec prohlášení:

Vy všichni, kterým jsem přestal stačit a stal se moc nenormálním, vězte že k vám necítím hněv.Já jsem si vybral cestu života, potu, krve a bolesti.Moje cesta je jiná.Nemohu posuzovat jestli lepší nebo horší, prostě jen jiná.Třeba někdy pochopíte…..