Prolomení strachu

Dnes jsem prolomil strach.Strach ze skrčky na zábradlí.Pro někoho banální pohyb ale pro mě nebyl.Měl jsem strach.No nicméně hlavně díky Lubovi se mi povedlo ho překonat.Takže díky a jede se dál.

Změna je život (a zábava)

V duchu tohoto hesla jsem se rozhodl změnit motiv svého blogu.Nový vzhled je vzdušnější, jasnější.Mohl bych říct že to symbolizuje nově nabytou otevřenost mojí mysli, blablabla, ale byly by to kecy.Prostě se mi jen líbil, snad se bude líbit i vám.

Ale o tom tenhle článek není.Tenhle článek je o změně a zábavě.K jeho napsání mě popohnalo několik spolu většinou nesouvisejících příspěvků na fóru Parkour.cz.Ne, nebojte se, nechci a ani nebudu nikomu promlouvat do duše (ostatně na to nemám nárok, kolikrát to byly příspěvky mnohem zkušenějších lidí než jsem já).Chci jen nabídnout svůj pohled na daný “problém”.Všiml jsem si totiž jak někteří lidé nahlížejí na posilování a vůbec všechny “nutné” věci v parkouru.Je sice skvělé že nám konečně došlo že posilování JE (ano je, a klidně se budu hádat) nutné.Ale stále na něj nahlížíme pouze jako na nutnost, v horším případě jako na nutné zlo.Kam se poděla radost? Častokrát čtu něco jako : “Posilování mě nebaví, ale vím že je to nutnost”.Neposilovalo a obecně netrénovalo by se nám líp s radostí? Když jsme na tréninku venku, trénujeme techniky, balanc nebo něco podobného, častokrát únavu ani necítíme.Je to tím že máme radost, zápal, či jak tomu chcete říkat.Naproti tomu při posilování jsme unavení a častokrát se musíme hodně přemáhat abychom cvičení dotáhli do konce (to znám z vlastní zkušenosti) – radost nám chybí.

Ale co je důvodem? Náročnost? Pořádný venkovní trénink je často mnohem náročnější než posilování a přesto nás baví.Podle mého názoru je tím důvodem neměnnost neboli stereotyp.Stereo je možná dobré v kině ale ne v tréninku.Hodně lidí (a dělal jsem to tak také) posiluje způsobem “Každý den si udělám x “dosaďlibovolnécvičení”.Někdo si udělá podrobnější tréninkový plán, jiný cvičí podle “chuti” – viz Blaneův rotační systém.Ať už jsou naše metody jakékoliv, chyba je v tom že neměníme.Nikomu se nedivím že ho nebaví dělat každý den 100 kliků.Prostě dodělá 100 kliků a ví že zítra to bude znovu, nuda, žádný pokrok a radost je často v čudu.Já sám trénuji podle plánu, který každý týden měním.Jistě, držím se obecně platných principů a snažím se dosáhnout konkrétních cílů, ale prostředky, jakými jich dosahuji jsou vždy různé.Snažím se posunovat své limity co nejdál, riskovat.Tím že si stanovíte plán cvičení tak, aby jste měli jistotu že ho zvládnete se ochuzujete o to napětí.Samozřejmě, všeho s mírou.Ale proč opakovat stále 4x25 kliků když už to zvládnete? Dejte 4x30, nebo ještě lépe – dejte si nohy na židli.Mě osobně v posilování nudí něco co už jsem zvládl.Radši si dám těžké cvičení – skoro na hraně, a pokud ho zvládnu 2x, dám si těžší.Pohyb, pohyb, pohyb! Jasně, je to těžké, ale kdo z nás chce mít trénink lehký? A rozhodně vám zaručuji že se nebudete nudit.

Změna je život a taky radost.Tak vnesme radost do našeho tréninku:)

Have a nice day.

22.4.2009 : 10km a strach

Dnes byl den překonávání rekordů.

První výzvou byl desetikilometrový běh, který jsem si s Karlem domluvil už v pondělí.Ze začátku to byla spíše myšlenka, ale nakonec se stala skutečností.Hlavně díky tomu že naše třída jela na stavební veletrh, což byla skvělá příležitost “zahákovat”.Takže v 8:55 ráno jsme oba nastoupili tradičně u budky a vydali se na cestu.Vyběhli jsme přesně v 9:00.

Výhodou všedního dopoledne je to, že nikde není ani noha, takže se nemusíte stresovat tím, že potkáte někoho koho nechcete.Cesta ubíhala naprosto příjemně, za celou dobu jsme potkali se vším všudy snad 4 lidi.

Druhá část cesty (od 6300m nahoru) už byla horší.Začalo svítit slunce a na trase kterou jsme běželi bylo minimum stíněných míst.Ale pokračovali jsme pořád dál a dál.Nejhorší byl asi 500 metrový kopec.Při jeho vybíhání se do nás opíralo slunce téměř polovinu cesty.Pak už to bylo víceméně seběhnutí z kopce, a byli jsme na konci.Výsledná vzdálenost byla 10600m.Docela se divím že jsem to uběhl.Náš čas byl asi hodina a deset minut.Jo a taky jsem přišel na pár věcí:

• Nesnídejte nebo snídejte s dostatečným předstihem.
• Neberte si vodu s bublinkama :-D
• Pokud uděláte obě zmíněné věci, snažte se vodu pít v klidu.
• Pokud uděláte první dvě věci a neuděláte tu třetí, drže se blízko krajnice.
• And have fun:-D

Odpoledne jsem naopak posunul limit ve svém technickém tréninku.S Mrzim (ano, mrzi se vrátil) jsem trénoval na hřišti za školou.Po rozehřátí a rozhýbání jsme se vrhli na drilování různých technik a kombinací.A na úplný konec jsem provedl Lazy na zábradlí.Můj první lazy na zábradlí :)

Bylo to skvělé.Tréninky v zimě a posilování se projevují…

Pokrok

Vždy kupředu…

Dnes jsem byl opět běhat.Běhám od začátku února.Moje momentální trasa má okolo šesti km, což je oproti 4 na začátku celkem pokrok.

Dá li bůh tak ve středu vyzkoušíme kolik uběhneme tak uvidím.

Tvrdost

 

Tenhle pojem nás každého provází od začátků našeho tréninku, možná od začátku života.Tvrdý život, tvrdá práce, tvrdá výchova, tvrdý charakter, tvrdý chleba:)

Mezi vyznavači pohybu se ale většinou skloňuje pojem “Tvrdý trénink”.Tvrdý trénink je to co nás provází (nebo by mělo provázet) od našich začátků až do konce.Ale co to je tvrdý trénink? Jak ho poznat?.

Jsou lidé, kteří by řekli něco jako : “Běž a udělej 1000 kliků (dřepů, planchu , atd…) – to je tvrdý trénink.” to může být správně.Skutečně tisíc kliků je meta kterou lze považovat za tvrdou v každém ohledu.Ale…

Existují lidé, kterým tohle sdělíte, oni sebou prásknou na zem a za hodinu dodělají ten tisící klik.Pak jsou lidé kterým to bude trvat celý den.A taky jsou lidé kteří tisíc neudělají ani v řádu týdnů.Znamená to že netrénují tvrdě?

Tvrdost tréninku není něco co se dá měřit počty opakování nebo vteřinami na stopkách.Tvrdost je něco v nás.Něco v naší mysli co nám dává sílu jít za hranice.Člověk který udělá 200 kliků a maximálně se lehce zpotí netrénuje tvrdě.Naopak člověk, který se při zdvihání jedenáctého kliku vyčerpáním položí, ale poté se zvedne a pokračuje až k vytyčenému cíli (třeba 15 kliků)…ten trénuje skutečně tvrdě.Nebát se bolesti, překonat svou lenost, uzavřít mysl a soustředit se jen na to co právě dělám, nedovolit ničemu aby mnou otřáslo…to je tvrdost.

Každý máme jiné limity, jiné hranice ke zboření nebo jiné dno do kterého můžeme kopat.Pro někoho je hranicí 1000 kliků, pro jiného 15.”Silnější” člověk se může vysmívat 15 klikům toho slabšího.Ale pokud “slabší” trénuje tvrdě, z patnácti se brzy stane dvacet, z dvaceti čtyřicet…a pak z tisíce dva tisíce.Jedině člověk který se každý den rve o to aby byl lepší, který se posunuje pokaždé alespoň kousek za hranici nebo vykope alespoň kousek díry do dna, jedině ten trénuje tvrdě.

Zamyšlení je na nás.Jsme svobodní lidé a nikdo naše úsilí nekontroluje.Prohrát můžeme jen sami se sebou.Zamysleme se tedy:

Trénujeme tvrdě?